Místo je to tiché jakoby zapomenuté. Uprostřed zběsile pádícího moderního věku upoutá pozornost tato nepatrná vyvýšenina nedaleko soutoku řeky Labe a Cidliny svou tichou přítomností, kterou za letních veder ruší jen koncertní mistři z okolních polí a luk.
A jsme na začátku
Jsme na okraji obce Libice nad Cidlinou, v místech, kde doslova „burácely“ dějiny. Zpočátku se vše vyvíjelo poklidně. S dobou bronzovou přišlo první osídlení těchto míst. Pak byl až do konce 8 století našeho letopočtu klid. Tedy do doby, kdy zde vyrostlo slovanské hradiště, chráněné z jedné strany řekou a ze zbylých rozsáhlými lužními lesy.
To hlavní však přišlo až ve století desátém, tedy spíše na jeho konci. A že to nebyly události pouze místního formátu svědčí Kosmova kronika česká zmiňující úmrtí knížete Slavníka – zakladatele významného rodu Slavníkovců. Rodu, který se na vlastní kůži přesvědčil, že být úspěšný a významný není vždy výhodné. Jako sjednotitelé severovýchodních a jižních Čech a se svou snahou o vlastní zahraniční politiku se Slavníkovci stali trnem v oku jiného významného rodu – Přemyslovců. Roku 999 byl celý rod Slavníkovců ve zdejším sídle knížete Soběslava vyvražděn, a to padlo do rukou Přemyslovců. Těm se to asi zalíbilo, neboť si v roce 1108 vše zopakovali. Za oběť jim tentokrát padl rod Vršovců, vše pod dohledem knížete Svatopluka. Abychom však nehledali jen samá negativa, přinesme také něco pozitivního. Třeba údajné narození druhého pražského arcibiskupa sv. Vojtěcha. Tedy jedna paní povídala…
Ze současnosti
Dnes již jen vykopávky připomínají dobu, kdy zde stál palác, kostel, a dokonce i mincovna. Tragické události jako kdyby přivolaly zánik tohoto panského sídla. Poslední zmínka z roku 1130 již pouze konstatuje existenci hradiště, které už však nemělo mít dlouhého trvání.
Dnes už jen sochy sv. Vojtěcha a sv. Radima smutně hledí na místa, kde se žilo, ale i bohužel krutě umíralo. Ostatně jako v celé dlouhé historii planety Země.